Heraldika trochu jinak

Vážené kolegyně a kolegové,
chtěl bych Vám nabídnout pohled na heraldiku z poněkud jiného pohledu než uvádí řada autorů. Vyšla řada publikací, v níž se autoři zaměřují na obecně známé věci a preferují základy (spíše obecně teoretické) heraldiky. Je zřejmé, že většina z nich je podobných (protože vychází ze stejných historických údajů a skutečností), já se však budu držet především logiky vývoje. Základní rozdíl mezi nimi a mého pojednání je poukázat na praxi, která ovlivnila heraldiku do té míry, že všechno, co na ní vidíme, bylo podmíněno běžným denním životem a praktickými zkušenostmi. Položme si otázku proč je to tak, a ne jinak….

Na úvod přece jen trochu teorie.

Heraldika je pomocnou vědou historickou, která studuje a hodnotí znaky a zvláště pak erby a je také uměním tvořit tyto znaky podle stanovených - heraldických pravidel. Tak můžeme hovořit o praktické a teoretické stránce heraldiky. Teoretický základ (substratologie - která se zabývá otázkami podkladu – štítu a přilbice, tinkturologie - se zabývá nátěry na štítu a erbovním znamením a terminologie – která se zabývá heraldickými výrazy) jsou výchozí pro praktickou stránku tj. tvorbu a kreslení znaků.
Jedna z definicí říká, že heraldika je věda a umění erbů, je nazývána těsnopisem historie, řečí symbolů, druhem užitého umění, která je řízena ustáleným řádem a zvyklostmi, přičemž se tyto zpravidla podřizují právě panujícímu uměleckému slohu. Proto můžeme stejný erb spatřit v tom či onom slohu: s gotickým, barokním tvarem či jinými úpravami, ale vždy v souladu s platnými heraldickými pravidly. Můžeme tedy heraldiku považovat za nauku, která v sobě zahrnuje vědu i umění a která podle určitých pravidel a zvyklostí hodnotí, popisuje, určuje a kreslí znaky. V tom širším smyslu se zabývá vším, co souvisí se znaky, především pak erby samotnými. Proto se v minulosti její zájem zaměřil i na různé symboly (prapory, řády, odznaky), které daly později vzniknout dalšímu specializovanému oboru a to faleristice a spolu s diplomatikou, sfragistikou a genealogií tvořili tzv. vědu šlechtickou.
Za určité předchůdce znaků můžeme považovat symbolické označení, které používaly primitivní kmeny, aby se zřetelně odlišily od příslušníků jiných kmenů. Jednalo se o obarvení části těla přírodními barvivy, o tetování apod. Ve starověku si zdobili řečtí vojáci své štíty postavami zvířat a mytologickými bytostmi. Je skutečností, že symboly na válečných štítech jsou v podstatě mnohem starší, setkáváme se s nimi u Egypťanů, Babyloňanů, Peršanů, Řeků, Římanů- tyto obrazy jsou ale považovány za tzv. předheraldická štítová znamení. V té době ještě neplatil heraldický vztah mezi osobou a vyobrazením na štítě, neexistovalo (až na malé vyjímky) dědičné uplatňování užitého znaku. Všechna znamení, která můžeme označit jako emblémy, vznikala a zanikala s jedinci, kteří si je zvolili a nebyla svázána jakýmkoliv právem.

Vznik erbů

Je úzce svázán s feudálním vojenstvím. Přispěly k tomu změny ve válečné technice. Výzbroj feudálních vojsk se vyvíjela tak, že si zavedení znaků nakonec vynutila. Počátek používání znaků můžeme položit do období 1. křížové výpravy (1096-1099). Na této křížové výpravě se sešla masa bojovníků ze všech koutů Evropy. Výzbroj bojovníků byla stejná či podobná a v boji naprosto chyběla orientace, do kterého národního oddílu křižáků ten či onen bojovník patří. Aby se spolubojovníci v boji poznali a spolu drželi, museli využívali určitých společných náležitostí. Prvních z nich byl válečný pokřik, který vzešel do heraldiky, udržel se v ní, ale mohl být ve válečné vřavě přeslechnut.
Jen s pomocí označení na první pohled výrazně zřetelných a shodně umístěných na bojovníkovi a jeho koni, bylo možné rozlišit jeho příslušnost k té či oné bojující straně, poznat ve válečné vřavě, kdo je vlastně nepřítel a kdo ne.
Rozlišovacím znamením se proto staly: vymalování štítu výraznými kontrastními barvami, kříže v různých barvách našitých na oděvu, zvýraznění přilby apod. Především štítová znamení měla nesporný praktický význam.

Poznámky:
Válečné výpravy se významně zapsaly do dějin středověku a dokumentují, že to byla církev, která dala impuls ke vzniku erbů a nepřímo i samotné heraldiky. Nešlo ovšem o osobní erby (tedy erby vážící se k té, či oné konkrétní osobě bojovníka), ale samotný symbol kříže - odtud název křižáci. Užívání symbolu kříže nařídil papež Urban II. (1088-1099) na koncilu v Clermontu při vyhlášení 1. křižácké výpravy. Stanovil, že všichni účastníci tohoto tažení budou označeni na prsou, na ramenou a zádech pláštěnky křížem Kristovým, tedy červeným křížem na bílém poli, tak, jak je známe u Templářů. Označení bylo i na čabrace koně a praporci kopí, označení se dostalo i na meč, který byl bezpochyby nejvýznamnějším předmětem rytíře, neboť na něm závisel jeho život. Postupně vznikaly další křížové symboly, které odlišovaly postupně vznikající rytířské řády, a stávaly se tak jejich znakem a znamením erbovním.
První známé znaky jsou současné s 2. křížovou výpravou. Jeden ze znalců a předních odborníků Karel Schwarzenberg rozlišuje vývoj heraldiky v následujících etapách:
-doba ranná
- od 2.křížové výpravy r.1147 do nastoupení rodu z Valois (r. 1328)
-doba vrcholná (klasická)- od začátku stoleté války do konce války dvou růží
-doba pozdní- od bitvy u Bosworthu do vyhynutí rodu z Valois (r. 1589)
-doba úpadková- od zavraždění Jindřicha III: do bitvy u Fontenoy (r. 1745)
-doba copová -do bitvy u Magenty (r. 1859)
-doba obrození

Jak jsem uvedl, nejvhodnějším místem byl štít. Jeho relativně velká plocha byla pokryta jasnými barvami (zprvu 4), jednoduchými barevnými obrazci (pro snadnost malování) tak i plastickými. Štít se tak stal základem šlechtických znaků. V bitvě však nebyl každý bojovník obrácen tak, aby byl vidět jeho štít, ve skrumáži boje se nedalo dobře orientovat, proto k rozpoznání bojovníka začala být používána další heraldická znamení tzv. klenoty ( viz dále). Přilba s klenotem se tak staly další částí znaku. Podle místních podmínek a počasí (podnebí) se začaly používat přikrývadla (viz dále), které se následně staly také součástí poznávacího systému bojovníka.
Prvním, kteří používali znaky byli rytíři (bojovníci), v pozdějších dobách se používání rozšířilo i mimo kastu válečníků. Vojenská funkce erbu nabyla postupně uplatnění i v právním a společenském životě.
Počátek opravdového rozvoje heraldiky se stal přelom 12. a 13. století. Ve 13. století nastává dělení štítu na více polí. Toto dělení bylo vynuceno nárůstem počtu vznikajících znaků a sloužilo k přehlednému uspořádání většího počtu figur na štítě.
Další období změn lze spatřovat v 15-17. století, v době spojené s nástupem husitství, kdy bylo započato s používáním palných zbraní, proti nimž kovová brnění včetně štítů byla málo účinná, až neúčinná a ztratila svůj význam. Jejich užívání se jevilo jako nevhodné (nemotornost, těžkopádnost) a proto dochází ke změnám ve výstroji a tím i ve funkci erbovního značení, které nabývá spíše dekorativního charakteru.

Přestože začíná doznívat zlatý věk erbů, jejich užívání pokračuje dál zvláště pak na označení na pečetích, branách, portálech apod. 

Obsah znaku-erbu:

Uvědomme si, že většina feudálů neuměla číst a psát, ale ani se podepsat. Erb se proto stává významným identifikačním znakem, sehrávající úlohu i mimo vojenskou oblast. Původní erbovní znaky byly velice jednoduché (podmínkou byla možnost jej rychle a jednoduše namalovat či zhotovit ), postupně jsou spojováni s různými historkami, které jim měly dodat na významu a měly zároveň zdůraznit starobylost rodu, který byl nejdůležitějším prvkem.
Znak se musí pamatovat. To je smyslem zásady, která stanoví, že to, co nelze blasonovat (popsat), není znakem. Znak tedy plní svůj účel tehdy, když si jej můžeme udržet v mysli, ale také sdělit druhému. Znak musí být poznán. 

Řeč symbolů a barev

Zpočátku si rytíři vybírali barvy a symboly svých znaků zcela libovolně. Dbali přitom na jejich symbolický význam.
Tak např. zlatá barva- vznešenost, blahobyt, červená barva – znamenala odvahu, krev, oheň, teplo, černá barva-zem, chlad, oddanost, zásadovost, sílu, dub- pevnost a sílu, lev-statečnost a odvahu, orel- moc, vítězství, vláda, medvěd- síla, nebojácnost, bojovnost, most-věrnost, stálost, péro-pýchu, udatnost. Tímto symbolickým jazykem se snažili vyjádřit své vlastnosti, původ, hrdinské činy apod. 

Barvy neboli tinktury:

Všechny barvy v heraldice rozdělujeme na : barvy, kovy, kožešiny. Jedním ze základních pravidel heraldiky je, že barva nesmí přijít na barvu a kov na kov, kožešina na kožešinu. To znamená, že na barevném štítu musí být kovové znamení a naopak. Tato zásada byla podmíněna základním požadavkem podmíněným praktickými bojovými zkušenostmi a to zřetelností erbu a jeho viditelností. V heraldice neexistují žádné pastelové barvy, ale pouze základní tóny tinktur. Nejstarší erbovní štíty bývaly zpravidla velmi jednoduché a měly jen 2 složky: barvu a kov. Barva musela být jasná a nelomená, kov svým odrazem světla kontrast ještě zvyšoval. 
Původně existovaly 4 základní barvy: červená, modrá, zelená a černá. Tyto základní barvy byly používány pro svou viditelnost a také pro snazší blasonování (popis).
V současné době k nim řadíme dalších 6 barev a to: purpurová (podkladová látka plášťů, vyložení přileb), oranžová, tmavorudá, hnědá, šedá, přirozená (barva pleti, vybarvení zvířete nebo rostliny).
Jako kov je stanoveno zlato (barva zlatá - v současnosti se používá název žlutá) a stříbro (barva stříbrná- používá se název bílá). Podle zásad heraldické zřetelnosti bylo určeno pořadí barev takto: 1. černá na žluté, 2.bílá na červené, 3.zelená na bílé, 4. modrá na bílé, 5. bílá na modré, 6. černá na bílé, 7. žlutí na černé, 8. bílá na červené, 9. bílá na zelené, 10. bílá na černé, 11. červená na žluté, 12. zelená na červené (heraldicky nesprávná kombinace). 
Jako kožešiny jsou používány: hermelín (hranostaj), sobol, kunina, popelčina (veverčina)
Pokud není možné erb vymalovat barevně, používají se k jejich označení šrafy, které jednotlivé tinktury zastupují. Toto šrafování nebylo v minulosti jednotné a k označení tinktur se používala jejich počáteční písmena (nebo názvy kamenů a znamení planet). 

Všechny tinktury jsou rovnocenné.

Při kreslení znaků není vždy možné znak vymalovat barevně. V takových případech se pak používá šrafování a dalších heraldických značení. Šrafování (šrafura) bylo zavedeno již v XVI. století, ale podle jednotného vzoru se užívá až od XVII. století, na základě doporučení jezuity Silvestra Petry Sancty, který v roce 1638 vydal spis „Tesserae gentilitae“ (Rodové znaky). Tím se odstranila do té doby panující složitost a mnohé nejasnosti. Do té doby se totiž s tinkturami mísily i planetární znaky pro popis císařských erbů, barvy drahých kamenů u popisu erbů vyšší šlechty, a ani u nižší šlechty nebyla situace o nic přehlednější.
Jak jsem již vzpomenul, v heraldice platí pravidlo, že barva nesmí nikdy přejít na barvu, nebo-li jedna barva se nesmi dotýkat druhé; kov na kov a kožešina na kožešinu. I tato zásada byla někdy porušována, protože v praxi se bohužel více dbalo na výraznost erbu než na zásady. Vzorovým příkladem porušeni těchto heraldických zásad je kříž jeruzelémský (zlatý berličkový kříž doprovázený čtyřmi rovnoramennými kříži ve stříbrném poli. Ale i znak Moravy má červeno-stříbrnou orlici v modrém poli. Co se týče zbroje heraldických zvířat (zuby, drápy, zobáky, rohy apod.), bývají zpravidla odlišné tinktury než tvor sám (jeho tělo). Tak například zlatý lev v červeném poli bude mít zbroj modrou. Výjimky: černý císařský orel ve zlatém poli může mít zlatou zbroj, zlatou svatozář a zlatou korunu. 

Znak a erb (trochu teorie).

Pojmy „znak“ a „erb“ se často zaměňují, neznamenají vždy totéž. Znak je pojem všeobecný, to znamená, že tohoto pojmu můžeme použít i jako synonyma k pojmu „erb“ (hovoříme o státním znaku, znaku společnosti, ale také erbovním znaku), zatímco erbem rozumíme znak, u něhož předpokládáme jeho dědičnost (u šlechtických rodin se erb totiž dědil). Erby tak představují vymezenou skupinu znaků, splňující určité podmínky (dědičný charakter, znakové složky).
Vlastním znakem (erbem) se zpravidla rozumí znamení ve štítě, vytvořené podle ustálených heraldických pravidel. Typický šlechtický erb se skládal z více částí. Patřil mezi ně: štít, přilbice (helm), přikrývadla, točenice nebo korunka a klenot. Pokud erb obsahoval všechny tyto části, tj. základní znakové složky, nazýval se erbem úplným. Pokud obsahoval jen štít, jednalo se o erb neúplný. 
Úplný erb (symbolizoval rytíře na koni připraveného k boji) může být dále doplněn „honosnými kusy“, ukazujícími na výjimečnost či zvláštní privilegovanost svého nositele. Mezi honosné kusy patří: řádové dekorace, hodnostní odznaky, koruny, čepice a klobouky, hesla aj. 
Do heraldiky spadá i popisování znaků, nebo-li blasonování. Přitom se postupuje podle heraldických zvyklostí, to znamená, že charakterizujeme základní znakové složky i honosné kusy. Přičemž pravá a levá strana erbu (štítu) je chápána z heraldického hlediska, nikoliv z pohledu pozorovatele. Toto heraldické hledisko vychází z určité rytířské galantnosti, nebo-li „kurtoazie“. Při blasonování platí i další pravidla, např. že heroldské figury maji přednost před obecnými, nebere se v úvahu tvar štítu a řada dalších zvyklostí. 

Základní znakové složky erbu:

Mezi základní znakové složky erbu patří: štít, přilbice (helm), přikrývadla, točenice-koruna, klenot.

1) štít

Nejdůležitější části erbu je štít, který nikdy nesmí chybět (chybí-li, pak nelze vůbec o erbu hovořit). Emblém bez štítu nelze považovat za erb. Je potřeba zdůraznit, že heraldik vidí štít z hlediska bojovníka, který jej nosí. Proto levá strana z hlediska diváka je pravou stranou z hlediska heraldiky. U štítu rozlišujeme především tvar, pozici a znakové či erbovní znamení.

a) tvar štítu
Tvary štítů na erbech byly původně kopiemi skutečných bojových štítů. Jakmile se však na bitevních polích objevily palné zbraně, ztratil štít svoji funkci a pomalu zmizel z vojenské výzbroje. Mění se jeho velikost a tvar. Pro 12. století (kdy se začínají objevovat první heraldická znamení) to byl typický mandlovitý štít, kryjící postavu od ramen k nohou. Štít se zmenšoval až postupně vznikl první typicky heraldický štít-gotický. Postupně od 16. století výtvarníci tvořili více či méně dekorativní štíty, poplatné tehdejšímu stylu, které jako skutečné bojové štíty nikdy neexistovaly. 
S ohledem na umělecké slohy rozeznáváme štít: gotický, renesanční, barokový a empirový, s ohledem na provenienci štít normandský, španělský, francouzský, italský. U některých štítů můžeme na heraldicky pravé straně spatřit oblý výkrojek- tarč (terč)- jež sloužil u skutečného štítu rytíře v boji nebo při turnajovém kláni k založení dřevce (který byl těžký, aby mohl prorazit zbroj a jeho váhu jezdec neudržel), kterým se snažil protivníka vyhodit ze sedla. Používal se v heraldice až do 16. století a byl posledním ze štítů svázaných s vojenstvím. Můžeme se však setkat s dalšími tvary, je třeba se zmínit o štítu routovém, užívaném u dam a to u světských šlechtičen, tak i řádových představených. Svým tvarem měly zdůraznit, že dámy se zpravidla neúčastní boje. (Výjimka: znak Jany z Arcu, která dostala za zásluhy r. 1429 šlechtický titul a právo použít válečný štít). Ovšem známy jsou i erby oválné nebo štíty ve tvaru kartuše, jichž užívalo často i duchovenstvo. Co je však z heraldického hlediska důležité, tvar štítu se nikdy neblasonuje.

b) pozice štítu
U štítu rozlišujeme jeho pozici, která je dána polohou pomyslné přímky poltící štít. Je-li tato přímka svislá, pak se jedná o štít rovný, probíhá-li šikmo (pošikem), svírajíc se svislicí určitý úhel, jde o štít nakloněný. Z heraldického hlediska by nakloněná pozice měla být správnější, neboť středověcí rytíři nosili štít zavěšený na hrudi a tedy v šikmé poloze. Ovšem v praxi se užívá obou pozic.

c) znakové znamení
Vše, co se nalézá ve štítě se nazývá znakovým či erbovním znamením (figurou).

Figury dělíme na:
heroldské figury ( štít je dělen různými čarami na pole). U heroldských figur jdou čáry od jedné hrany štítu ke straně protilehlé, čímž vznikají dělené štíty a hovoříme o štítě: polceném, děleném pošikem, čtvrceném, břevnu apod. obecné figury (znamení) (ve štítě jsou zobrazeny heraldicky stylizované postavy, věci, zvířata, rostliny, případně nadpřirozené bytosti, monstra apod.)

Obecné figury jsou výtvarně složitější. Na rozdíl od heroldských se obecné figury nikdy nedotýkají okrajů štítu, ale přitom musí vyplňovat plochu štítu, v případě dělení na pole pak příslušné pole. Při tvorbě figur je třeba, aby byly dodržovány heraldická pravidla a bylo dbáno na jednoduchost a na zřetelnost. Vzhledem k rozmanitosti obecných figur, rozdělujeme je na přirozené, nepřirozené a umělé. kříže (mají někdy charakter heroldských figur, ale není to pravidlem vždy)

Samostatnou skupinu tvoří kříže, které mají podle tvaru většinou své pojmenování (tlapatý čili templářský, maltézský, jetelový, liliový atd.). Zdobili se jím již stoupenci sv. Olafa v boji proti pohanům v XI. století.

Figury přirozené se dále dělí na figury životné (zobrazován je člověk, zvíře, případně rostliny a to jak celé nebo pouze jejich části) a neživé (blesk, slunce, hvězdy aj.). Při zobrazování těchto figur platí určité zásady. Čtvernožci, kterými bývají především šelmy, jsou většinou v poloze „sedící“, „kráčející“ nebo ještě častěji „ve skoku“, přičemž vyráží vždy pravá noha. Na erbech panovníků a říší se nejčastěji objevuje císařský orel nebo lev, ale může to být i medvěd či drak, nebo jiný živočich. Zpravidla hledí heraldicky doprava, ale mohou mít i nepřirozenou polohu hlavy. V české heraldice se vžily některé zvláštnosti v terminologii, např. pro jednohlavého orla se častěji užívá označení orlice. Pokud se jedná o neživé figury, uvádějí se v popisu jejich prvky. Tak např. u hvězdy musíme uvést, kolik má hrotů, pokud tento údaj chybí automaticky se uvažuje, že se jedná o hvězdu šesticípou.

Figury nepřirozené zahrnují nadpřirozené bytosti (Bůh, světci a jejich atributy, andělé apod.), monstra či obludy (kentaur, chiméra, harpyje, sfinga, fényx, okřídlená ryba atd.), figury umělé pak celou škálu různých předmětů nebo také písmena či symboly, jako jsou zbraně, zbroj a jeho součásti, klobouk, hřeben, kolo, lyra, loďka, kalich aj.

Štít nemusí být dělen nebo nést obecná znamení či kříže, ale může na něm být také umístěn štítek. Podle polohy umístění tohoto štítku hovoříme o štítku středním čili srdečním, čestném nebo pupečním.

2) přilbice (helm)

Přilbice, přilba či helm (tohoto termínu používá zvláště starší literatura a prameny) je další součástí erbu.Rozeznáváme u ní tvar a její natočení.
Tradičně se užívá přilbice hrncovitá, kbelcová, cylindrová, mající svoji dobu vzniku v období gotiky a odtud také termín přilbice gotické. Charakteristickým rysem pro tyto přilbice je, že jsou uzavřeného typu. Nástupem 14. století se objevuje také přilbice kolčí a v 15. století přilbice turnajová. Od 16. století pak bývá přilbice zdobena zlatým penízkem, tzv. monile, zavěšeným na stuze nebo zlatém řetízku.
Všechny přilbice jsou červeně vyložené, přičemž platí, že musí na štítě spočívat. Původně také platilo, že přilbice byly ve stříbrné (kovové) tinktuře, ale později, když se začalo užívat turnajové přilby, používali:
a) králové a suverénní knížata - zlaté
b) ostatní vyšší šlechta - stříbrné - stříbrné se zlatou mřížkou
c) nižší šlechta - stříbrné
d) erbovní měšťané a uživatelé osobních znaků - stříbrné kolčí

Ani tyto uvedené zásady se neprosadily všeobecně a tudíž nedošlo k jednotě. Některé rody, mezi nimiž nechyběly významné starobylé, si tradičně uchovávaly u erbů gotické přilbice. Tento chaos se prohlubuje v 15. století, kdy dochází ke snaze zmnožit počet přilbic u erbů s ohledem na postavení rodu. Významnější rody měly pak více přilbic než rody méně významné, přestože některé rody opět tuto novou zásadu nerespektovaly. Proto bylo potřeba vnést do celé záležitosti pořádek. Prvním projevem v tomto směru bylo nařízení vydané za vlády císařovny Marie Terezie, ve kterém se uvádělo, že:

a) 3 a více přileb - mohly užívat hrabata a knížata
b) 3 přilbice - svobodní pánové
c) 2 přilbice  - rytíři
d) 1 přilbice - byla vyhrazená pro prostého šlechtice

Ale ani toto nařízení nebylo účinné, protože mnohé významné rody zůstávaly u tradičních erbů, případně neužívaly přilbic vůbec.

3) přikrývadla

(lat. prisca, laciniae, tegumenta, fr. lambrequins, couvertures, něm. (Helm) decke (n), angl. mantling, tj. přikrývadla, pokrývky, krydla či fafrnochy). Jejich původ je ryze praktický a jejich užívání bylo pravděpodobně převzato od saracénů.
Jsou tvořeny látkou, která bezprostředně spočívá na přilbici a svými okraji volně vlaje podle přilbice a štítu. Měla tyto praktické významy: jednak zakrývala přilbu a převážnou část brnění a chránila tak před účinky slunečních paprsků, kdy se kovová brnění nepříjemně rozpalovala a tím zvyšovala únavu bojovníka, a jednak také byla zbroj chráněna před prachem a blátem a rzí a zároveň tlumila slabé údery mečů a šípů . Přikrývadla měla podobnou funkci jako koňská čabraka. Původně se kreslila celistvá, za čas se dává přednost rozedraným, potrhaným a rozsekaným přikrývadlům, aby se tím dalo najevo, jakým krutým bojem prošel jejich nositel.
Přikrývadla jsou zpravidla tvořena 2 hlavními tinkturami (barvami) štítu, přičemž platí zásada, že spodní (vnitřní) byla vždy barva kovu.

4) točenice a koruny

(něm. Wulst, angl. wreath) Točenice je věnec spletený ze zakončených konců přikrývadel. Točenice a koruny slouží k zakrytí upevnění klenotu na přilbici. U točenic někdy vidíme ještě „feflíky“ čili volně vlající pásky po stranách točenice. Někdy byla točenice kladena na přilbu i proto, aby zadržovala největší nárazy nepřátelských zbraní.
Tinktury jednotlivých částí točenice se střídají. Pokud jsou uvedeny v blasonu, musí být zprava doleva. Původ točenic je potřeba hledat ve Francii a Anglii. Od počátku 14. století (do doby 30-leté války) byl určeny pro nižší šlechtu a erbovním měšťanům. V současné době se používají u nešlechticů.
Koruna (lat. corona, fr. couronne, něm. Krone, angl. crown)-symbol panovnické moci.

Rozlišujeme:
a/ obecná figura, která se objevuje jako štítové znamení nebo je jí korunován některý štítek.
b/ helmovní korunka
c/ honosný kus

hodnostní koruny: tiára, císařská koruna, královská, velkovévodská, vévodská, knížecí, markýzů, hraběcí, vikomtů, baronská, šlechtická;  nebo podle oblasti (podle národní heraldiky); 
jiné koruny: hradební, pohanská, astrální, námořní, trnová. 

5) klenot

(lat. coronaria, apex, galeatum fastigium, fr. cimier, timbre,něm. (Helm) kleinod, Zimier, angl. crest)  V heraldice se klenotem rozumí vrchní ozdoba přilbice. Praktický význam klenotu spočíval v tom, že měl jednak rozlišovací funkci (čněl nad přilbicí do výše), protože ve shluku bojujících rytířů vyčníval nad jejich hlavami a zároveň poskytoval určitou ochranu, protože mohl zmírnit úder meče směřující na hlavu. Nevýhodou byla jeho váha, která se mohla stát v boji překážkou a proto se jeho použití více uplatňovalo na turnajích a jiných příležitostech (dekorativní charakter). Proto se od 14. století se přestával používat.
Klenot na rozdíl od štítu není plochý (ale trojrozměrný), což je konečně patrné i ze samotných kreseb. Byl vyráběn většinou z nejblíže dostupných materiálů a to dřeva, kůže, rohů, křídel, peří, papíru, plechu, sukna apod. Novější doba vytvořila z heraldického hlediska někdy až nesmyslné klenoty, šlo spíše o dekorativní záležitost, naprosto odlišnou od praktického použití a významu.
Klenot a přilba jsou od sebe neodlučitelné. To proto, že klenoty byly připevňovány k přilbám napevno, šrouby nebo šňůrami. Klenot musí z přílby vycházet nebo na ní pevně spočívat- nikdy se jí nesmí jen dotýkat nebo se nad ní vznášet. 
Další zásadou je, že klenot vždy následuje směr přilby (samozřejmě výjimky vždy existují).
Někdy bývá klenot souhlasný se štítovou figurou, případně je obraz štítu opakován v klenotu na jiné figuře, klenot také může být naprosto odlišný od štítového znamení. Většina klenotů však má vztah k některému poli štítu. Výjimečně mohou klenoty rozlišovat celé rody.
Je potřeba uvést, že některé ( a to i významné rody) klenotů neužívaly vůbec a také zpravidla chybí u erbů dam a duchovních -tím se dává najevo, že ženy a kněží se aktivně bojů nezúčastňují.

Honosné kusy

K základním znakovým složkám přibyly později i vedlejší části erbu — honosné kusy. K nim počítáme: řádové dekorace, hodnostní odznaky, hodnostní koruny, štítonoše, prapory, hesla a pláště.  Řádové dekorace se dělí na nábožensko-rytířské, světské rytířské a záslužné, kterými se dnes zabývá faleristika. Hodnostní odznaky (např. maršálské hole, kotva apod.), které doplňují znak nositele tím způsobem, že jsou zčásti kryty štítem, ukazují na úřad, který nositel skutečně zastával. Typickou součástí erbu však bývají hodnostní koruny, spočívající na horní hraně štítu nebo vrcholu erbovního pláště a počtem perel ukazují, zda se jedná o erb rytíře, barona, hraběte atd. Tyto hodnostní koruny se však objevují až později, u nás v 17-18. století.
Mezi honosné kusy patří také štítonoši, nebo-li „strážcové štítů“. Bývají nejčastěji dva, vždy po jednom z každé strany štítu, přičemž je představují osoby, zvířata nebo bájní tvorové. Štítonoši bývají velmi dobře výtvarně zpodobněni, přičemž platí, že nesmí stát ve vzduchu, nýbrž na „půdě“, „římse“ či „pásce hesla“. Z toho také plyne, že heslo je umísťováno na pásku pod znakem (štítem) a naopak bojový pokřik nad znakem. Co se týče plášťů a stanů, jsou to draperie, které celý štít obklopují a vytvářejí tak současně významnou ozdobu.

Heroldi

Množství používaných erbů, velké rozšíření a do jisté míry nepřehlednost si vynutilo zavedení určitých pravidel pro jejich tvorbu a používání.Bylo nutné vyškolit a připravit odborníky, kteří by byli schopni znaky rozpoznávat, třídit a tvořit. Od 15. století začalo omezování volného vytváření erbů. Ve službách feudálů se proto vytvořila profese znalců , kteří jako heroldi působili u panovnických dvorů.

Heroldové působili jako:
poslové ve válce a míru, vyhlašovatelé válek, parlamentáři – ve válkách nikdy nebojovali a příslušelo jim právo nedotknutelnosti, byli vybaveni imunitou velvyslanců; 
hlasatelé, rozhodčí turnajů –měli dozor nad dodržováním pravidel turnajů, kdy museli znát jednotlivé bojovníky podle erbů; 
znalci v užívání znaků a organizátoři slavností a ceremonií 
organizátoři státních akcí, korunovací, svateb, pohřbů.

Jako pomůcky sloužily heroldům znakové sbírky, které si každý z nich pořizoval. Tyto sbírky byly soukromým majetkem, na jejich kvalitě závisela kvalita jeho práce a vědomostí. Po smrti herolda musel jeho nástupce (pokud nezdědil sbírku) začít znovu. Aby byla zachována návaznost práce objevily se pokusy udělat z heroldů příslušníky úřadu.
Postupně byl vybudován heroldský úřad. Vážnost a důležitost heroldů jako panovnických úředníků stoupla natolik, že zmonopolizovala vše, co se erbů týkalo. Heroldi se stali nejvyšší autoritou ve věcech týkajících se užívání znaků. Rozpoznávání, určování, kontrolování jejich správnosti, navrhování, tvoření znaků, někdy i právo udělování-to vše vytvořilo postupně z této oblasti vědní oblast, nazývající se po heroldech-heraldiku.
Měli svůj úřední oděv tabard, klobouk či baret s ozdobnými pery, ozdobnou hůl a kolem krku řetěz s odznakem svého úřadu. Tabard čili znakový plášť měl tvar dalmatiky a vpředu a vzadu, případně i na ramenou, měl vyšit znaky heroldova pána. Jejich příchod byl vždy slavnostní; byl ohlašován trubači v lívrejích (šat v heraldických barvách pána). Heroldi se zpočátku sdružovali v heroldii, v jejíž čele stál král heroldů, jmenovaný za slavnostního ceremoniálu a to samotným panovníkem. Součástí herodlie byli heroldi a jejich pomocníci-persevanti. Každý z heroldů měl své vlastní úřední jméno, které bylo voleno podle názvu zemí, námětů na znacích a řádech, případně podle tinktur, hesel a odznaků.
Časem se však povinnosti heroldů měnily a také jejich organizace doznávala změn, takže nakonec bývali součástí dvorské kanceláře. V tomto období dochází i k další významné změně, zavádění městských znaků v souvislosti se vznikem měst.

Erbovní právo

S erby přímo souvisí tzv. erbovní právo(a), které řeší otázku vztahu mezi erbem a jeho nositelem čili uživatelem a také nabytí erbu. Erb bývá totiž buď udělen nebo potvrzen a na základě toho jsou udělena či vyplývají určitá práva jejich nositelům. Erbu se může užívat, ale i zneužívat, může být také polepšen, rozhojněn, umenšen a ztracen. Původně bylo užívání erbů výsadou vojenské šlechty, později pak začala používat znaky i nevojenská feudalita (církev), po ní města, cechy a měšťané. Veškeré úpravy erbů mohly být provedeny pouze se souhlasem panovníka (výjimku tvořila církev).

Právo k erbu (privilegium užívat erb nebo znak) se prokazuje: 
a) erbovním listem 
b) užíváním erbu od nepamětních dob 

Užívání erbu (prokázaného erbu) — má své právní účinky. Dokazuje se tím původ, jméno a stav nositele. Pokud jej užívá více osob (téhož erbu), prokazuje se tím příslušnost k jednomu rodu nebo sourodnost. Pokud byl funkční feudální systém, stal se každý erb vymřelé rodiny (pokud poslední z rodu neurčil předem v tomto směru nějakou závět) „svobodným“ a panovník s ním naložil podle svého uvážení.
Dnes si smí zvolit a užívat znak kterýkoliv občan, jeho erb však nesmí nést jakékoliv známky šlechtictví.

Rozdělení heraldiky

Heraldiku můžeme členit na několik oddílů s ohledem na charakter jejich erbů respektive znaků:

heraldika rodová (zpravidla šlechtická) a osobní (erby fyzických osob). Nejrozsáhlejší a určitě nejvýznamnější oblast heraldiky;
heraldika církevní (erby korporace duchovní). Zabývá se erby církevních hodnostářů, řádů, diecesních struktur;
heraldika státní, městská, cechovní ap. (erby právnických osob, korporace světské). Zde většinou hovoříme o znacích (znaky měst, státní znak, znaky spolků apod.); 

Po vyhlášení ČSR v roce 1918 byly zákonem čís. 61 z 10. 12. 1918 zrušeny šlechtické tituly a různé staré řády. Vláda protektorátu Čech a Moravy nařízením čís. 220 z roku 1939 obnovila a tedy uznala platnost šlechtických titulů, jež ovšem netrvala dlouho. Po roce 1945 došlo k anulování zákonů a nařízení z doby okupace, takže šlechtické tituly byly opět zrušeny. S těmito skutečnostmi samozřejmě souvisí i užívání rodových erbů a tedy také jejich aktuálnost.

Zvláštnosti církevní heraldiky. 

Na rozdíl od světské heraldiky je možné církevní znak nabýt:
příslušností k církevní komunitě;  nabytím hodnosti a volbou znaku; 
udělením znaku papežem. 

Proto do udělování těchto znaků světský úřad nezasahoval. U arcibiskupů a biskupů, případně obdobných hodnostářů, mívá jejich úřad svůj znak a osobní znak jej jen doplňuje, ale ustáleného způsobu v tomto směru ve skutečnosti není.
Církevní znaky nemají přilbice a klenoty, ale zato se vyskytuje klobouk, kříž, mitra, berla a někdy i meč a knížecí koruna. Kříž bývá zlatý a umisťován je uprostřed nad horní hranou štítu. U biskupů je jednoramenný, u arcibiskupů a patriarchů dvojramenný. Papežským rozhodnutím z roku 1969 byly mitry, berly a meče včetně knížecích korun odstraněny, takže se dnes setkáváme s erby takto upravenými, ale také podle starého vzoru. Co je důležité, barva klobouku se řídí hodností, podobně jako počet třapců či uzlů na šňůrách.
Užívání církevních znaků je složité; nejsložitější je situace u církevních řádů. Některé kláštery měly své znaky, některé ne, ale zato měly a mají některé řády společný znak (např. dominikáni). U abatyší se od 17. století setkáváme s oválným štítem, podloženým berlou, která prostupovala korunou nad štítem. Zvláštní záležitostí jsou pak znaky rytířských duchovních řádů. Velmistři často používali i čtvrceného štítu, řádových řetězů; setkáváme se zejména u rytířů s řádovým znakem umístěným v hlavě rodového štítu, od 17. století pak s podkládáním rodového erbu řádovým křížem.

Městská heraldika:

Znaků neužívají jen města, ale i městské části a menší obce. Soudí se přitom, že městské znaky se vyvinuly z městských pečetí. Ukazuje se přitom, že zpočátku byly znaky měst a obcí prosté, ve druhé polovině XV. století došlo k vytváření honosnějších znaků v souvislosti s udělováním výsad. Městská heraldika nedosáhla nikdy bohatosti šlechtické heraldiky, neboť městský znak se omezuje zpravidla jen na štít a znakové znamení. Někdy se ovšem přece jen vyskytují koruny, zejména však hradební koruny. Znakovým znamením bývají především stavby městského obranného systému (hradby, cimbuří, věže, ale i kostely), různé figury, přičemž může jít i o patrony a světce.

Cechovní heraldika:

Počátky cechů spadají do XIII. století a nejstarší cechovní řád (pražských kupců) se datuje k roku 1318. Většina cechů měla znaky pouze ve formě štítů, jež měly svůj specifický charakter. Vyjímkou byly cechovní znaky udělené královským majestátem (např. šermíři), u nichž se nacházejí i přilbice s klenotem. Zvláštností cechovní heraldiky jsou doprovodné čili druhotné figury, stojící mimo pole štítu, což je ovšem v rozporu s heraldickými zásadami. K cechovním znakům mají blizko znaky institucí a spolků.






Zpět na výpis článků